OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jedno doporučení. Vlastně dvě. Nenechte se zmást trailerem a nechoďte na film unavení. Vyžaduje plnou pozornost a díky svému tempu vám v tom nehodlá nikterak pomáhat. V traileru jsou všechny ty nejakčnější scény, které ve filmu jsou. BLADE RUNNER je ale úplně jiný. Je hypnotický a až neústupně pomalý. Dává tak vyniknout momentům, v nichž se (někteří) budete pást na scénách, které jsou dechberoucí po estetické stránce. Mnohé z nich bych klidně bral jako obraz a vlastně jsem málokdy za posledních deset let viděl film, který by mě tak nadchnul tím, jaké obrazy v něm vidím. Film je vizuální špičkou, v některých ohledech působí dokonce až téměř jako art, ve kterém jsou předkládány pomalé a zdánlivě vyprázdněné obrazy, nemající jinou funkci, než vás očarovat svým barevným laděním a koncepcí.
Další věc, kterou potřebujete vědět, je to, že film skvěle navazuje na původní „Blade Runner“. Ten se stal kultovním hlavně díky atmosféře temné dystopické budoucnosti, která v žádném jiném filmu nebyla tak dokonalá. Návaznosti tu jsou všude, od postav, příběhu, přes velmi svojskou hudbu, jíž pro první film skládal Vangelis. Hudba je úzce napasovaná na zvukové efekty a velmi často se mění.
Potenciální problém možná bude s tím, že pro některé diváky bude Blade Runner nuda. O rytmu jsem už mluvil, svoji roli hraje i to, že film je dlouhý a ten, kdo se nechá namlsat trailerem, bude hodně zklamaný. Přes obrovský rozpočet, který je vidět, se dá říci, že nový Blade Runner je téměř anti-hollywoodský. V tomto ohledu si dokážu představit lidi, kteří budou po stošedesáti minutách filmu otrávení, protože se málo střílí, věci málo vybuchují a hodně se povídá nebo i mlčí. Co trochu zamrzí asi všechny, je pár příběhových failů, které ve filmu, co se tváří velmi domyšleně, fakt nepůsobí dobře.
K příběhu bych nerad více prozrazoval. Snad jen to, že film se odehrává třicet let po prvním, a Harrison Ford tu hraje stejnou postavu jako v jedničce. Jednotky Blade Runners stále loví replikanty, tedy umělé bytosti. To vše se děje na troskách civilizace, která má mnoho vrstev. Od armády dětských dělníků, kteří ve špíně rozebírají tišťáky, přes střední třídu v přeplněných městech, jež je masírována reklamou na umělý sex, až po elitu, která žije obklopena opravdovými technologickými zázraky.
Film nastoluje filozofické otázky ohledně toho, jak je vystavěna civilizace a společnost. Z toho, jak je tu vykreslena budoucnost, na vás nutně padá tíseň. Sám hlavní hrdina je také replikant a hlavní zápletkou je fakt, že objeví něco, co odkazuje k prvnímu filmu a má zůstat skryto. Film pracuje v mnoha ohledech v náznacích. Věci se neříkají nahlas a je jen na vás, jak se dokážete vcítit do jednotlivých postav, abyste porozuměli tomu, co právě prožívají. Mnohé otázky zůstávají nezodpovězeny. I v tomto ohledu se podařilo na původní film mistrně navázat.
Nenechte se zmást trailerem a nechoďte na film unavení.
8 / 10
USA / Velká Británie / Kanada, 2017, 163 min
Režie: Denis Villeneuve
Předloha: Philip K. Dick (kniha)
Scénář: Hampton Fancher, Michael Green
Kamera: Roger Deakins
Hudba: Benjamin Wallfisch, Hans Zimmer
Hrají: Ryan Gosling, Harrison Ford, Sylvia Hoeks, Ana de Armas, Robin Wright, Jared Leto, Dave Bautista, Carla Juri, Mackenzie Davis, Lennie James, Barkhad Abdi, David Dastmalchian, Wood Harris, Hiam Abbass, Mark Arnold, Edward James Olmos, Sean Young
Musím s drahým kolegou ripičkou hrubě nesouhlasit. 2049 není žádné pokračování kultu, ale jeho naředění a zbéčkovatění. Tam, kde Scott nabízel živý, tepající, pohlcující svět, nabízí Villeneuve a Deakins jenom krásně nabarvené kulisy, sterilní a bez života, občas až úsměvně samoúčelně a prvoplánové (město lascivních žen, wtf). Horší je, že tam, kde měl originál tajemství a o podstatě humanity filozofoval obrazy a náladou, je novinka krutě doslovná a bohužel totálně slaboduchá. Nejsem fanoušek počítání logických děr, ale 2049ka je totální cedník. Halabala poslepovaná historka o nacházení smyslu ve světě mizejících vzpomínek, navíc historka prokouknutelná dlouho dopředu. Když u filmu svého oblíbeného režiséra jen znuzeně anticipujete záběry, které přijdou a pak se hořce usmíváte, když na ně skutečně dojde, není něco v pořádku. Blade Runner 2049 je hezky natočený fetiš bez skutečné hloubky. Na rozdíl od Scottova veledíla to bude jen slza v dešti. Není to ani vizionářské dílo, ani vzrušující reflexe našeho světa. Je to elegantní replikant s časovou pojistkou.
P. S. Honza Cimra už by měl dostat na ty svoje dronový parní válce soudní zákaz. Nuuuudaaaa.
Čas ukáže kvalitu, ale první dojem po spatření filmu je jen a jen pozitivní. Rozhodně to chce vidět ještě jednou.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.